Jak to s koťaty je?

Pořídit si siamskou kočku určitě není snadné rozhodnutí. Je třeba to brát zodpovědně, hodně si nastudovat a i tak vás vždycky něco překvapí.

Na této stránce budu publikovat příběhy nových majitelů našich koťátek, jejich zkušenosti, doporučení a radosti.

První příběh je od Lucie Málkové, nové majitelky našich kočiček Eleanor Habiba Basbousa a Fatimah Basbousa.

Chceme koťátko.

BcA. Lucie Málková

Nový byt byl krásný, ale přesto v něm stále něco chybělo. Tak jsme se rozhodli, že si pořídíme koťátko. Ale jen jedno, aby si na nás hezky zvyklo. Po počátečním nadšení přišly hodiny diskutování nad internetem o tom, jak by naše budoucí společnice měla vypadat. Hlavní body: společenská, aktivní, chytrá, pokud možno nelínavá. Bezsrsté varianty jsme rovnou zavrhli a z obrazovky na nás kouká svýma modrýma očima naše budoucí mazlinka. Siamka.

A tak jsme si jeli pro koťátko. Zvolili jsme levnější variantu a vybrali si krásnou siamskou holčičku bez papírů. Paní, která nás uvítala, byla velice milá, ale tím pozitiva bohužel končila. Maminka koťátka na nás z postele syčela a když ji majitelka vzala do náruče, oháněla se a kousala. Na přání nám z jiného bytu paneláku přinesla i tatínka kotěte. Byl to opravdu pěkný dlouhosrstý kocour bez papírů. S modrýma očima. Koťátka zbyla už jen dvě a krásně se kolem nás hemžila. I přes světlé tělo s tmavýma odznakama a modrýma očima to byly opravdu pěkné micky.

Po této zkušenosti jsme chtěli vidět, jak se vlastně siamka chová. Pokud by měla syčet z postele, tak ještě přehodnotíme výběr. Ozvali jsme se na inzerát do Litoměřic a ještě ten den se jeli nezávazně podívat na čerstvě narozené papírové koťátko. Nenechali jsme se podruhé uchlácholit milým chováním majitelky a bedlivě čekali na syčící harpie. Poté, co se otevřely dveře, přiběhly k nám 3 nádherné, elegantní kočky. Poulily na nás své modré oči a mňoukaly. Ne, nemňoukaly. Řvaly! Celí rozpačití jsme se dívali na majitelku co se to děje a co se kočkám stalo. S úsměvem jen řekla, že nás zdraví.  Mazlili jsme ty sametové, uřvané stvoření a bylo zaděláno. Budeme mít papírovou siamku.

Naše malá Fati rychle vyrostla do věku, kdy jsme si ji mohli odnést domu. A nenesli jsme si jen ji.  Elinka, která si nás hned od začátku považovala za „její majetek“ a „její návštěvu“ putovala domu s náma.

Večer před nastěhováním kočiček přišel největší stres. Je všechno připravené a zařízené? Nemůžou se holky o něco zranit nebo najít něco špatného k snědku? Co když mi omaroděj? Co když mě nebudou mít rády? Sandra se jen usmívala a všechny moje pochyby rychle rozehnala. Otevřela přepravku s kočinama děj se vůle boží.

Holky si strašně rychle zvykly a my koneckonců také. Dnes je to něco málo přes rok, co jsme přijali tyto „vládce bytu“ a neumíme si život bez nich už ani představit. První noci jsou probdělé, to ano. Ale člověk si zvykne a potom už se jen čas od času vzbudí když se jeho miláčkové nudí a vymyslí něco speciálního. Pozorování spícího majitele z 5 cm. Olizování víček. Kousání do palců. Moje rada - uhrajte je předtím, než jdete spát ;-)

Co je jiného? Prakticky všechno. Hned při vstupu do dveří na mě houkaj dvě sirény a běda, jak přijdu pozdě. Při sledování televize je klín vždy rezervován. Na záchod už nikdy nejdu sama. Samootevírání skříní je naprosto normální. Pavouci vymizeli. Závěsy také.